Dne 9. 3. 2010 vydal Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku rozhodnutí ve věci Vladimír Hartman proti České republice. Stěžovatel namítal zejména porušení práva na odškodnění za nezákonné zbavení svobody, práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a porušení řady dalších práv, ke kterým mělo dojít v souvislosti s jeho odsouzením a uvězněním v roce 1983. Dále vydal Evropský soud dne 23. 3. 2010 rozhodnutí ve věci Olga Piková proti České republice. Stěžovatelka namítala porušení svého práva na pokojné užívání majetku a práva na spravedlivé řízení.

První námitku stěžovatele Vladimíra Hartmana Evropský soud prohlásil za nepřijatelnou pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, jelikož stěžovatel podal žalobu na náhradu nemajetkové újmy způsobené protiprávním odsouzením po uplynutí promlčecí lhůty stanovené zákonem o soudní rehabilitaci. Nedal tak vnitrostátním soudům šanci aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04, ve kterém Ústavní soud připomněl přímou aplikovatelnost článku 5 odst. 5 Úmluvy a skutečnost, že toto ustanovení Úmluvy vyžaduje v případě nezákonného zbavení svobody nahradit poškozené osobě nejen majetkovou škodu, ale i nemajetkovou újmu. K druhé námitce stěžovatele týkající se nepřiměřené délky řízení Evropský soud zopakoval, že před podáním stížnosti k Evropskému soudu je nezbytné se nejprve obrátit na Ministerstvo spravedlnosti a soudy první a druhé instance, nicméně již není nutné podat dovolání a ústavní stížnost. V posuzovaném případě Evropský soud dospěl k závěru, že k porušení stěžovatelových práv nedošlo, a to zejména proto, že jeho žaloba byla z důvodu promlčení od samého počátku zjevně odsouzena k neúspěchu. Námitky stěžovatele týkající se jeho odsouzení a podmínek výkonu trestu v 80. letech minulého století Evropský soud prohlásil za nepřijatelné, jelikož je oprávněn se zabývat pouze událostmi, které nastaly po vstupu Úmluvy v platnost pro Českou republiku, tedy po 18. 3. 1992.

Evropský soud prohlásil také stížnost Olgy Pikové za nepřijatelnou pro opožděnost. Konstatoval, že šestiměsíční lhůta pro podání stížnosti počíná běžet okamžikem doručení konečného rozhodnutí ve věci, v daném případě usnesení Ústavního soudu. Skutečnost, že toto usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatelky nedopatřením doručeno ještě jednou, nemá na běh lhůty pro podání stížnosti žádný vliv, a nelze tedy za její počátek považovat den opakovaného doručení rozhodnutí.