Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 9/07 zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení tzv. blokačního paragrafu v zákoně o půdě, který do přijetí zvláštních restitučních zákonů o církevním majetku zakazuje převádět majetek, který církve historicky vlastnily. Zákony o restituci církevního majetku přes zákonný příslib dodnes přijaty nebyly. Ústavní soud však skupině senátorů vyhověl v tom, že na jejich návrh označil tuto dlouhodobou nečinnost Parlamentu, spočívající v nepřijetí zákona o restituci církevního majetku, za protiústavní.

Ustanovení § 29 zákona o půdě (tzv. blokační paragraf) zní: „Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.“ Na Ústavní soud se v roce 2007 obrátila skupina senátorů s návrhem, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě) a zároveň aby Ústavní soud vyslovil, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu, která spočívá v nepřijetí zákona, na nějž ustanovení § 29 zákona o půdě odkazuje, je protiústavní.

Napadený § 29 zákona o půdě předpokládá, že historický majetek církví a náboženských společností nebude předmětem obecného restitučního zákona (zákona o půdě), nýbrž zákona zvláštního. Ústavní soud uvedl, že podstatou blokačního paragrafu je především závazek (příslib) zákonodárce přijmout právní úpravu vypořádávající historický majetek církví a náboženských společností. Naprostá většina historického majetku církví a náboženských společností je stále v rukou státu. Poměrně menší část je evidována ve vlastnictví třetích osob, zejména obcí. Dispoziční omezení s historickým církevním majetkem slouží toliko k ochraně tohoto majetku do doby přijetí zmíněného zvláštního zákona, nikoliv k omezení obcí v jejich samosprávě.

Zrušení § 29 zákona o půdě by umožnilo převod historického majetku církví třetím osobám, čímž by však bylo podstatně ohroženo, ne-li znemožněno, majetkové vyrovnání v podobě restituce jako jedné z hlavních metod zmírňovaní křivd. „Odblokování“ dotčeného historického církevního majetku by naopak patrně vyvolalo vyšší počet individuálních žalob, což je cesta, kterou Ústavní soud již v minulosti odmítl, neboť by se tak zákonodárce zbavil odpovědnosti za přijetí zvláštního zákona a přenesl by odpovědnost na soudy.

Protože Ústavní soud svou rozhodovací činností nemůže chybějící zákon nahradit, omezil se na konstatování protiústavní nečinnosti Parlamentu. Ústavní povinností Parlamentu jako zákonodárce je přijmout zákon, kterým by byl vypořádán historický majetek církví a náboženských společností, k jehož přijetí se zákonodárce sám již před 19 lety zavázal.