Dne 12. 10. vydal Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku rozsudek ve věci Adamíček proti České republice. Stěžovatel namítal porušení svého práva na přístup k soudu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Odvolací soud neakceptoval návrh stěžovatele na vyslovení přípustnosti dovolání z důvodu, že jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel poté využil možnosti obrátit se na Nejvyšší soud; dovolání by bylo přípustné, pokud by tento soud sám shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však dovolání s odkazem na svou judikaturu odmítl, neboť stěžovatel vymezil otázku, v jejímž světle mělo mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam, odlišně od návrhu na připuštění dovolání, které předtím odvolací soud neakceptoval. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud, který nicméně podanou ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněnou (v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu) a jako opožděnou (v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu).
Rozsudek Evropského soudu v této věci navazuje na početná předchozí rozhodnutí proti České republice, v nichž se zabýval problematickým posuzováním přípustnosti ústavních stížností ve vztahu k dovolání jakožto mimořádnému opravnému prostředku v občanském soudním řízení. Evropský soud v celé řadě rozsudků již konstatoval, že postup Ústavního soudu byl příliš formalistický a zasáhl nepřípustným způsobem do práva stěžovatelů na přístup k soudu zaručený v článku 6 odst. 1 Úmluvy. V reakci na to přijalo nejprve plénum Ústavního soudu sdělení č. 32/2003 Sb., později byl přímo novelizován zákon o Ústavním soudu (zákonem č. 83/2004 Sb., který nabyl účinnosti 1. 4. 2004).
Evropský soud připustil, že požadavek Nejvyššího soudu na identickou formulaci otázky, pro níž má mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, je slučitelný se specifickou rolí Nejvyššího soudu, který svoji přezkumnou činnost omezuje pouze na otázky práva. Problém ale spatřuje v důsledcích, které z jeho rozhodnutí v dané věci vyvodil Ústavní soud, konkrétně v tom, že považoval podané dovolání za ex lege nepřípustné (pro nedodržení podmínky zakotvené v judikatuře Nejvyššího soudu), i když dovolací soud rozhodoval „v režimu“ ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu. Takový postup představuje nepřiměřenou zátěž pro stěžovatele z důvodu nedostatku právní jistoty. Výše uvedené však neplatí v případě, kdy Nejvyšší soud odmítne dovolání pro nerespektování jasně stanovených lhůt pro jeho podání.
Evropský soud uzavřel, že nová právní úprava, tak jak ji aplikuje Ústavní soud, se v dané oblasti zdá být stále dosti složitá a pro stěžovatele těžko srozumitelná, byť by byli zastoupeni advokáty. V daném případě výklad procesních požadavků na ústavní stížnost provedený Ústavním soudem zabránil stěžovateli v tom, aby jeho stížnost byla meritorně přezkoumána, čímž bylo porušeno jeho právo na účinnou soudní ochranu, resp. právo na přístup k soudu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy.
Pokud jde o spravedlivé zadostiučinění, přiznal Evropský soud stěžovateli částku 790 € z titulu náhrady nákladů řízení s tím, že dostatečnou náhradu případně utrpěné nemajetkové újmy představuje samotné konstatování porušení Úmluvy.
