Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR ve třetím čtení schválila návrh zákona, kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Cílem schválené právní úpravy je zavedení nových právních institutů, které by měly více ochránit spotřebitele a také omezit zneužívání rozhodčího řízení v této oblasti.
Rozhodčí řízení je v současné době kvalifikováno jako jeden ze způsobů řešení sporů mimosoudní cestou. Dle zákona je rozhodčí řízení přípustné ve všech majetkových sporech, pro jejichž rozhodování by jinak byla dána pravomoc soudu.
Pro postup podle zákona o rozhodčím řízení je důležitá existence rozhodčí smlouvy, přičemž tato smlouva může být dvojího druhu. Jednak se může jednat o rozhodčí doložku, která umožňuje stranám sjednat pravomoc rozhodce či stálého rozhodčího soudu pro spory, které mají vzniknout teprve v budoucnosti. Jednak se může jednat o smlouvu o rozhodci, která umožňuje sjednat pravomoc rozhodce či stálého rozhodčího soudu pro spory, které již vznikly. Zákon pro platnost smlouvy vyžaduje její písemnost.
Současná právní úprava sice relativně dobře funguje v oblasti obchodních problémů, avšak její aplikace je poněkud problematická v oblasti sporů spotřebitelských. Rozhodčí řízení není totiž primárně nastaveno na řešení takovýchto sporů. Spotřebitelské spory mají totiž specifikum v tom, že v řízení je jedna ze stran vždy ve slabším postavení. Ve vztahu ke spotřebitelským sporům lze problémy spatřovat zejména v oblasti osoby rozhodce, průběhu řízení či souladu s komunitárním právem. Oblast ochrany spotřebitele je tedy právní odvětví, na které stávající zákon o rozhodčím řízení prozatím vůbec nereagoval.
Základním prostředkem ochrany spotřebitele, který schválená právní úprava přináší, je kladení důrazu na informovanost spotřebitele, a to přímo zákonnými prostředky. Návrh tedy předpokládá, že by rozhodčí smlouva měla být na samostatném listě, a to pod sankcí neplatnosti takové smlouvy. Dle předkladatele by se tím měla odstranit nejpalčivější problematika spotřebitelských rozhodčích smluv, neboť tím dochází k zákazu sjednávat rozhodčí doložky v adhezních smlouvách. Současně by měl mít spotřebitel nárok na zásadní informace, které by měl před samotným podpisem rozhodčí doložky vědět. Návrh tedy stanovuje okruh obligatorních náležitostí, které by vždy měly být součástí rozhodčí doložky.
Dále návrh zakotvuje také možnost spotřebitele obrátit se na soud i v případě, že je rozhodčí nález vydán v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele. Toto právo však návrh omezuje, a to za cílem zachování základních atributů a výhod rozhodčího řízení. Jednak je umožněno z tohoto důvodu žádat soud o zrušení rozhodčího nálezu pouze ve lhůtě 3 měsíců od jeho doručení straně a jednak podání takového návrhu nemá odkladný účinek na vykonatelnost rozhodčího nálezu, pokud soud na žádost povinného, jestliže by hrozila závažná újma či je zřejmé, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu bude důvodný, vykonatelnost napadnutého rozhodčího nálezu sám neodloží.
Dílčí změny spadají také do oblasti osoby rozhodce, kde návrh zpřísňuje kvalifikační předpoklady na tuto osobu.
Vedle uvedených cílů by návrh měl také odstranit aplikační problémy, které se v současné době vyskytují, přičemž se jedná např. o problematiku tzv. arbitrážních center.
Dále by měl návrh posoudit Senát.
