Dne 22. 4. vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek ve věci Thomas Lawrence Macready proti České republice. Stěžovatel namítal zejména porušení svého práva na přiměřenou délku soudního řízení o navrácení dítěte do země obvyklého bydliště a související porušení svého práva na rodinný život.

Poté, co v roce 2004 stěžovatel, americký občan žijící v Texasu, požádal o rozvod, vrátila se jeho manželka do České republiky i s jejich tehdy dvouletým synem. Stěžovatel v říjnu 2004 podal k Městskému soudu v Brně žalobu o navrácení dítěte do USA na základě Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Městský soud v dubnu 2005 žalobě vyhověl, ale v průběhu odvolacího řízení vyšlo najevo, že nezletilý trpí autismem, a proto Krajský soud v Brně v červnu 2006 žalobu zamítl s tím, že by změna spočívající v navrácení takto nemocného a na matku silně vázaného dítěte mohla zanechat na jeho zdravotním stavu trvalé následky. Městský soud opakovaně vydával k žádostem stěžovatele předběžná opatření o úpravě jeho styku s nezletilým synem na konkrétně stanovené dny jeho pobytu v České republice, matka však s poukazem na problematické chování stěžovatele a zdravotní stav nezletilého návštěvy umožňovala jen omezeně. Od ledna 2006 byl styk stěžovatele se synem stanoven soudem v rámci těchto předběžných opatření v rozsahu pouze několika hodin denně vždy za přítomnosti matky. V prosinci 2008 odmítlo Ministerstvo spravedlnosti odškodnit stěžovatele, který se již se svým nárokem na soud neobrátil.

Soud ve Štrasburku v prvé řadě řešil námitku vlády, zda stěžovatel vyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy, když se řádně nedomáhal zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. V kontextu rozhodujícího významu sporného řízení pro stěžovatelův rodinný život, kdy šlo cestou navrácení dítěte o co nejrychlejší obnovu předešlé situace, v jaké se dítě nacházelo před jeho neoprávněným přemístěním, Soud dospěl k závěru, že možnost požadovat finanční náhradu nepředstavovala dostatečnou nápravu, a námitku zamítl.

V meritu věci Evropský soud zdůraznil cíl Haagské úmluvy, jímž je co nejrychlejší obnova předchozí situace rodiny, a zmínil i v této úmluvě obsaženou šestitýdenní lhůtu pro vyřizování žádostí o navrácení dítěte, která byla zjevně překročena. Rovněž kritizoval, že v mezidobí mohla být práva stěžovatele na styk s dítětem vymezena toliko předběžnými opatřeními vydávanými na jeho žádost, aniž by ovšem soud vyvinul iniciativu pro vytvoření nezbytných podmínek pro realizaci práva na styk v budoucnosti, např. nepřijal žádná donucovací opatření vůči matce nebo si nevyžádal pomoc správních orgánů a odborníků. Podle mínění Soudu ve Štrasburku nebylo právo stěžovatele na rodinný život v souhrnu chráněno s dostatečnou účinností.

Na spravedlivém zadostiučinění bylo stěžovateli přiznáno celkem 20 000 eur. Rozsudek dosud nenabyl právní moci.