Nejvyšší správní soud rozhodl dne 25. 2. ve věci žalobce Ježek software s.r.o., proti žalované České správě sociálního zabezpečení proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, o kasační stížnosti žalované. Tímto rozsudkem krajský soud zrušil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení a jemu předcházející platební výměr vydaný Okresní správou sociálního zabezpečení v České Lípě, jímž byl žalobci vyměřen nedoplatek pojistného na sociálním zabezpečení za období od ledna do června 2007 ve výši cca 900 tisíc Kč. Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti žalované, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud vycházel z následujících závěrů:
V důsledku několika novelizací zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, přijatých v roce 2006, došlo k legislativnímu pochybení, které spočívalo v tom, že tento zákon pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 neobsahoval výslovnou definici vyměřovacího základu organizace a malé organizace jakožto jednoho ze základních pojmů právní konstrukce pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Vláda se pokusila tento nedostatek odstranit vydáním nařízení ze dne 28.2. 2007, č. 39/2007 Sb., o způsobu určení vyměřovacího základu zaměstnavatele pro odvod pojistného, v němž chybějící vyměřovací základ definovala. Učinila tak však částečně i zpětně pro období předcházející jeho vyhlášení.

Krajský soud založil své rozhodnutí na tom, že vláda překročila meze zmocnění čl. 78 věty první Ústavy, podle něhož je obecně oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona a v jeho mezích, neboť ke stanovení povinnosti fyzickým a právnickým osobám nezvolila cestu zákona, nýbrž předpisu nižší právní síly, tedy nařízení. Postup vlády označil krajský soud za rozporný s ústavní maximou, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon. Odstraňování nedostatků a pochybení v postupu zákonodárné moci legislativní aktivitou moci výkonné je v rozporu s dělbou moci.

Nejvyšší správní soud se s tímto názorem krajského soudu o nepoužitelnosti nařízení vlády na daný případ zcela ztotožnil. Nesouhlasil však se závěrem krajského soudu, že pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace nebylo možné pro dané období odvodit přímo ze zákona samotného. Zákon č. 589/1992 Sb. totiž zařadil do okruhu poplatníků pojistného také organizace a malé organizace a stanovil jim povinnost odvádět pojistné, které byly povinny platit za sebe. Tato jejich platební povinnost tedy nemohla v rozhodné době zaniknout. Výše pojistného organizace a malé organizace za sebe samu byla stanovena za pomoci tří veličin, z nichž zákon č. 589/1992 Sb. obsahoval a výslovně definoval rozhodné období a sazby pojistného. Pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace, byť výslovně nedefinovaný, bylo možné jednoznačně dovodit z definice vyměřovacího základu zaměstnance, který byl rovněž poplatníkem pojistného, neboť jen zaměstnanci se mohli účastnit systémů sociálního pojištění a sociálního zabezpečení, na které se pojistné platilo, přičemž jejich zaměstnavatelům žádné plnění z těchto systémů náležet nemohlo.

Organizace a malá organizace tedy mohla platit pojistné za sebe samu pouze z těch příjmů svých zaměstnanců, které se zahrnovaly do jejich vyměřovacího základu. Z jednotlivých ustanovení zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném v první polovině roku 2007, lze tedy učinit jednoznačný závěr, že vyměřovacím základem organizace a malé organizace nemohlo být ani v této době nic jiného než částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v daném případě poukazem na zjištěnou legislativní chybu není možno dospět k závěru o přechodném zániku platební povinnosti k placení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, neboť takový výklad by byl zcela mechanický a odhlížející od smyslu jednotlivých institutů, celkového kontextu posuzované právní úpravy, historie jejího vzniku a důvodů postupných novelizací. Zdůrazňuje však zároveň, že jde o další z mnoha případů nepřehledného a chaotického legislativního procesu, jehož výsledkem je stále se zhoršující kvalita právního řádu, jež působí mezi adresáty právních povinností často oprávněné pocity bezradnosti, snižuje důvěru v právo, vyvolává znepokojení a zbytečně též zatěžuje příslušné orgány a instituce, které přijaté normy aplikují a interpretují.