Nález ÚS z 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15

Právní úprava rozsudku pro uznání z důvodu fikce ve smyslu § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 OSŘ není sama o sobě v rozporu s ústavním pořádkem.

Komentář: Plénum ÚS zamítlo návrh I. senátu ÚS na zrušení § 114b odst. 5 a (v rozsahu označení „§ 114b odst. 5“) § 153a odst. 3 OSŘ.

Z napadených ustanovení plyne, že současně s platebním rozkazem je žalovanému zaslána výzva, aby se v případě podání odporu vyjádřil k žalobě, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu proti rozkazu. Pokud žalovaný ve lhůtě své vyjádření či omluvu soudu nedoručí, má se za to, že žalovaný nárok uznává. Soud pak rozhodne rozsudkem pro uznání a žalobě vyhoví.

Předkládající I. senát ÚS shledal rozpor napadených ustanovení s ústavním pořádkem s ohledem na to, že nerespektují svobodnou vůli žalovaného, který ve skutečnosti nárok neuznal. Uznání nároku je procesním úkonem s dispozičním charakterem a má záviset na svobodné vůli jednotlivce, zda nárok uzná či neuzná.

Plénum ÚS však dospělo k závěru, že napadené ustanovení je spíše nevhodně formulováno, než že by přímo protiústavně zasahovalo do autonomie vůle žalovaného. Nevhodnou je formulace obsažená v § 114b odst. 5 OSŘ „… má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává…“. Konstruuje se zde stav, který není, resp. nemusí být v souladu se skutečností, protože žalovaný nárok výslovně neuznal. Podstatnější než sama fikce uznání je však důsledek pasivity žalovaného, jímž je ztráta sporu. Žalovaný do vlastních rukou obdrží od soudu žalobu s výzvou a s řádným poučením. Záleží pak pouze na něm, zda se žalobě bude bránit a splní zákonem požadované a jemu známé požadavky. Rozhodne-li se být pasivní, soudní spor prohraje. Hlavním důvodem pro zamítnutí návrhu plénem ÚS byl závěr, že napadená zákonná ustanovení umožňují ústavně souladný výklad. S ohledem na ne právě vhodné označení rozsudku pro uznání, když žalovaný ve skutečnosti nárok neuznal, je pro větší důvěryhodnost rozhodnutí vhodné, pokud obecné soudy v odůvodnění jasně vysvětlí, že hlavním důvodem prohry žalovaného je jeho pasivita.

Většina pléna nesporně vzala v úvahu také řadu pragmatických hledisek, neboť rozsudky pro uznání jsou již 15 let běžnou praxí českých soudů.